Křesadlové zbraně

Křesadlové zbraně, nejčastěji v podobě mušket, byly vynalezeny na počátku 16. století v západní Evropě. Nahradily doutnákové zbraně a v porovnání s nimi bylo jejich nabíjení kratší, trvalo zhruba 20 sekund. Koncem 17. století tvořily hlavní zbraň pěchoty většiny moderních armád. Tyto zbraně měly prakticky jednotné zpracování a v různých zemích se lišily pouze svým vzhledem. Většina z nich měla hladký vývrt hlavně a využívaly křesadlový zámek. Ten se skládal z ocílky, pánvičky a otočného kohoutu, který držel šroubem uchycený křesací kámen. Tato zbraň dokázala dostřelit do vzdálenosti kolem 100 metrů a mnohdy byla osazena bajonetem. V průměru taková puška vážila kolem 5 kilogramů. 

Nabíjení křesadlových mušket probíhalo tak, že střelec do hlavně nasypal adekvátní množství střelného prachu a následně umístil olověnou kulku. Poté natáhnul kohout s křesacím kamenem, stisknutím spouště se kohout uvolnil a dopadl na ocílku, což vedlo k vzniku jisker a zároveň tím odkryl volný malý otvor vedoucí do hlavně se střelným prachem, který byl zažehnut jiskrami. Exploze střelného prachu pak vystřelila kulku z hlavně.

Komplikace

Boj s křesadlovou zbraní obnášel mnoho problémů, které si většina dnešních střelců nedokáže představit. I když příchod těchto zbraní znamenal zkrácení doby potřebné pro nabíjení, stále to trvalo moc dlouho a ačkoliv se tento problém někteří konstruktéři pokusili vyřešit vynalezením zbraní s více hlavněmi, tak se ukázaly jako velmi nespolehlivé až nebezpečné na to, aby se je vyplatilo používat. Samotné křesadlo mohlo být často vadné nebo poškozené nevhodnými podmínkami, což zbraň zcela vyřadilo. I vzhledem ke střelnému prachy byly velmi náchylné na vlhkost a mohly selhat za deštivého počasí nebo při skladování ve vlhkém prostředí. Chybné výstřely také nebyly nic neobvyklého, obzvlášť pokud se dva střelci nacházeli moc blízko sebe, jelikož jiskry z jedné zbraně se mohly dostat k té druhé a provést výstřel.